Začalo to zřejmě svatební kyticí. Člověku přišlo nějak nefér vůči tomu aktu cokoliv vyhazovat. Každá věc použitá ten den je stvrzení faktu, že jsme si to užili, že je to pro nás důležité atd...
Takže svatební kytice to začala a pak už se v garáži hromadily zaprášené pugety s tím, že se později využijí jako doplněk pro jiná témata. Nakonec jsem si ty uschlé, mrtvé, kytky zvolil jako půlku závěrečného výstavního souboru prvního běhu Hradecké fotografické konzervatoře.
Smrt 1
Smrt 2
Řezaná květina. Potěší, později ve zkažené vodě uvadá a nakonec uschne. V ten okamžik se stává zajímavou.
Tmu v garáži nahradilo dramatické světlo. Formát 6x7 jako pro ikony z módní branže. Poslední kus si střihnou. Finální šance zazářit. A pak ty kytky poputují do popelnice.
Přiznám se, že mi ta melancholie libozvučí. Poslední záchvěv zašlé slávy - něco bylo krásné a nyní je zapomenuté mimo jakýkoliv zájem.
"No jo, uhnilé kořeny, uhnilé kořeny. Poznamenal kdosi sám pro sebe." Tenhle úryvek z básně Stanislava Dvorského mi neustále rezonuje v hlavě.
O to víc, jak je všechno kolem tak vyladěné a vyšperkované. Dotažené do dokonalosti.
Smrt 3
Smrt 4
.
Dokonalé a zároveň sterilní a neosobní. Tak by šlo charakterizovat svět kolem. Konečně proč vznikají programy jako Silver efecs - se schopností napodobit ty dávno odepsané a odmítnuté filmy Ilford, Kodak apod? Se všemi jejich neduhy a komplikovaným zpracováním.